Králický Sněžník

Co víte či nevíte o Králickém Sněžníku?

Králický Sněžník je po Krkonoších a Hrubém Jeseníku třetí nejvyšší horský masív v České republice. Z hlediska turistiky je to kraj vskutku panenský. Na Králickém Sněžníku není žádná turistická chata, nevede sem žádná asfaltová silnice. Název Sněžník dostala hora podle sněhu, který pokrývá její vrchol v průměru osm měsíců v roce.

Přestože větší část této členité hornatiny leží na území Polska (Masyw Sniežnika), má našemu návštěvníkovi co nabídnout. Z vrcholové zaoblené kupole Sněžníku (1424 m) vybíhá pět dílčích rozsoch s dominantami Malého Sněžníku (1338m), Sušiny (1321 m), Podbělky (1307 m) nebo Klepého (1143 m), na jehož jižním svahu se protínají rozvodnice Baltského (Kladská Nisa), Černého ( Morava) a Severního moře (Tichá Orlice). I když je terén tvořen převážně krystalickými břidlicemi, v hluboce zaříznutém údolí horního toku Moravy najdeme i krystalické vápence se zajímavými krasovými jevy (Tvarožné díry, Patzeltova jeskyně aj.). Centrální část, celý hřbet Sušiny a částečně i pohraniční hřbet tvoří od roku 1990 národní přírodní rezervaci Králický Sněžník o celkové rozloze přes 1 700 ha. Chráněny jsou v ní kromě periglaciálních a krasových jevů především rozsáhlé komplexy přirozených lesů přecházejících do horských holí, četná prameniště, rašeliniště apod. Vyskytuje se zde i řada chráněných druhů rostlin a živočichů.

Tradiční výstupová trasa na vrchol Králického Sněžníku vede z náměstí ve Starém Městě kolem nádraží, přechází v nadmořské výšce 600 metrů odlesněný protáhlý hřbet Hadcové s opevněním z první republiky a po 3 km vcházíme do zbytků osady Nový Rumburk (dnes část Stříbrnic), založené koncem 18. století osadníky ze severočeského jmenovce. Cesta pozvolna stoupá další původní historickou hornickou osadou Stříbrnice až ke kostelu. Odtud můžeme pro další putování volit ze dvou variant. Delší modrá, avšak na překonání výškových rozdílů méně náročná , pokračuje táhlým dvoukilome-trovým výstupem až ke kapličce uprostřed smrkových lesů a odtud společně s dálkovou hřebenovou cestou (od Ramzové) kolem Adéliina pramene až do sedla pod Králickým Sněžníkem. Na rozcestí nad Adéliným pramenem směřuje také cesta (ze Stříbrnic žlutá značka), která ze Stříbrnic prudce stoupá k turistické chatě Návrší a překonává rokli potoka Stříbrník. Ze sedla zbývají na nejvyšší bod Králického Sněžníku ještě necelé 3 km stezky střídavě se přibližující a opět uhýbající od státní hranice s PLR. Za jasného počasí je z vrcholu Králického Sněžníku nádherný výhled na Hrubý Jeseník, za obzvláště dobré viditelnosti i na Beskydy, Krkonoše i na věže Olomouce.

V minulosti hora několikrát měnila svůj název. Jmenovala se Kladský, Špiklický nebo Velký Sněžník. Když ji v roce 1884 navštívil spisovatel Alois Jirásek, nazýval ji "Králickou Sněžkou". Na vrcholku popsal i tzv. trojmezník, kamenný sloup, stojící v místech,kde se stýkaly hranice království Českého, markrabství Moravského a hrabství Kladského. Mezník stojí na svém místě dodnes a je zajímavou připomínkou dob dávno minulých. Již ve druhé polovině 19. století vlivem podnebí a lidského vandalismu zanikla pyramida, kterou v roce 1843 dala vybudovat majitelka kladské části Sněžníku nizozemská princezna Mariana na paměť výstupu svého otce, nizozemského krále Wilhelma Friedricha, na vrchol hory. Po řadě návrhů a plánů zahájil Kladský horský spolek (GGV) na polské straně Králického Sněžníku v roce 1895 výstavbu Věže císaře Viléma. Trvala čtyři roky a 9. července 1899 byla slavnostně otevřena.

Odborem německého turistického spolku ve Starém Městě byla v roce 1912 postavena srubová chata U pramene Moravy (dříve také Liechtenštejnova). Ve dvacátých letech v ní vytvořil útulné a rodinné prostředí chatař dr. Oskar Gutwinský, u nějž se scházeli také členové uměleckého spolku Prager Secession, který se pokoušel na kulturním poli sblížit Čechy i Němce v Československu.

K deseti letům od svého založení a stejné doby působení chataře umístili členové tohoto spolku v roce 1932 u chaty sošku slona, znak svého spolku. V roce 1940 byla rozhledna uzavřena, v létě 1941 byl chatař z Liechtenštejnovy chaty povolán na frontu. Po válce se již nenašel nikdo, kdo by o chatu pečoval. Nejdříve zpustla dřevěná horská chata, která byla s rozhlednou spojena, postupně chátrala i sama věž, postavená z místního kamene. Jen její vyhlídková plošina ve výšce 30 metrů, která byla z pískovce, vydržela nepoškozená. V roce 1971 byla stržena chata na české straně a nedlouho potom v roce 1973 byla odstřelena i kamenná rozhledna na polské straně.

Posledním osamělým objektem, který tu doposud stojí, je neveliká plastika slona, postavená na pylonu z kamenných kvádrů. Ale i ta už nese stopy drsného podnebí i vandalismu. Povrch dříve hladce opracované žulové plastiky je nyní navětralý, ocas slona je uražen a pylon musel být zpevněn dvěma vysokými betonovými patkami. Postupem doby se stala socha slona jakýmsi symbolem Králického Sněžníku.

Dnes můžeme zahlédnout v místě, kde stávala turistická chata sochu slůněte a historický kámen, vyznačující historickou hranici Čech, Moravy a Kladska. Ve výšce 1390 m. n. m. je pramen řeky Moravy. V sobotu a v neděli je na Králickém Sněžníku od 8 do 20 hodin přechod do Polska na turistické stezce (pouze na cestovní pas). Pokud budete pokračovat po zelené značce, dovede vás k polské chatě pod Sněžníkem (cca. 1,5 km.) dále po žluté značce ke známé krápníkové Medvědí jeskyni. Zpět se můžete dostat po modré značce, která navazuje na žlutou a do České republiky přejít zpět na Kladském sedle. (Viz mapa číslo 53 - Králický Sněžník, vyžádejte si leták Hraniční přechody pro pěší a cyklisty.)

Dvakrát do roka se organizují mezinárodní výstupy na Králický Sněžník. První v červenci (hlavně za účelem znovuobnovení rozhledny na Králickém Sněžníku), druhý v září pod názvem "K prameni Moravy".

Staré Město

Původní název obce Goldek (Zlatý roh či kout) připomíná hornickou kolonizaci severní Moravy. Bohatá ložiska zlatých a stříbrných rud lákala osadníky. První písemná zmínka o Starém Městě pochází z roku 1325 - je to darovací listina, ve které loupeživý rytíř Wüstehube potvrzuje předání Starého Města spolu s deseti okolními vesnicemi cisterciáckému klášteru v Kamenici. Název Staré Město se ale začal užívat až v 15. stol. Mezi tím cisterciácký klášter všemožně podporoval hornickou činnost. Horníci, kteří přicházeli především z Německa, objevili další ložiska zlata, stříbra, antimonu a železné rudy. Patrně v roce 1336 byla obec povýšena na město, ve znaku se objevil medvěd a horník. Podle pověsti jeden ze zdejších horníků zachránil markraběte, který byl při lovu napaden medvědem. Město bylo osvobozeno od roboty a získalo další výsady, kterými se rovnalo královským městům. Jeho osudy ale byly vždy spojeny s osudem kolštejnského panství. Nejednou bylo zastaveno či prodáno. Po rozvoji těžby zlata a stříbra nastal i úpadek hornictví, o to víc se obyvatelé věnovali obchodu, řemeslům a zemědělství. Město získalo právo solných trhů, výročních trhů i pravidelných týdenních trhů. Roku 1586 mělo i právo várečné a posléze i svobodu náboženskou, dědickou a mnoho drobných hospodářských výsad. To pomáhalo rychle se vyrovnat i s válkami a častými požáry. Staré Město bylo součástí kolštejnského panství a jako takové střídalo majitele - mj. pány z Vrbna, Petřvaldské, Lichtenštejny. Jan Jetřich Petřvaldský dal ve Starém Městě postavit malý zámeček (budova čp. 1 - stála do roku 1960). Eliška Petřvaldská dala po smrti své matky v roce 1618 postavit kostel, který nechala zasvětit sv. Anně. Pozdně renesanční farní svatyně byla přestavěna roku 1689, má ohradní zeď s bránou, koncem 18. století přibyly dvě kaple. Eliška se snažila vylepšit vzhled města, a tak dala strhnout dřevěné domky a nechala vystavět nové čtvercové náměstí s domy zděnými. Roku 1618 byla postavena radnice, která vyhořela roku 1725 a naposledy byla upravována roku 1895. Po Bílé hoře byly statky účastníka odboje Hanuše Petřvaldského zkonfiskovány a kolštejnské panství bylo dáno jako léno koruny české Karlovi, knížeti z Lichtenštejna. V roce 1861 byl knížecí velkostatek ve Starém Městě rozdělen mezi 197 místních občanů. Začátkem 17. stol. je na Stříbrném vrchu dolována měď, v 1. polovině 19. stol. (1828) byla v okolí zahájena těžba tuhy a rozvíjí se průmyslová lnářská výroba. Zasloužila se o to rodina Buhlova, díky jejíž finanční části byla roku 1905 postavena železnice z Hanušovic do Starého Města. Dnes vedle již zmíněných památek si na náměstí povšimneme empírového sousoší Nejsv. Trojice z roku 1820 a kašny ze stejné doby, barokního domu čp. 106 z 1. poloviny 18. stol., klasicistního domu čp. 25 ze 2. poloviny 18. stol., empírového domu čp. 68 z 1. poloviny 19. stol.  

Branná

Dějiny Branné souvisí s historií hradu Kolštejna, který z vysokého skalnatého ostrohu dobře střežil zeměpanskou cestu z Moravy do Slezska. Některé prameny uvádějí rok vzniku 1282, podle jiné verze postavili Kolštejn loupeživí rytíři bratři Jan a Jindřich Wüstehubeové. Ti ve Slezsku kolem roku 1290 zbudovali hrad Frýdberk (dnes Žulová) a postupovali dál krajem, lákajícím bohatstvím drahých kovů. Tohoto původně zeměpanského zboží se zmocnili po vymření Přemyslovců asi v letech 1308-1310, kdy také mohli postavit hrad, původně zvaný Goldenstein (Zlatý kámen). Pod ním vznikla ves, která je poprvé zmiňována roku 1325. Toho roku známý násilník Jan Wüstehube daroval kameneckému klášteru v Kladsku část svého zboží (takřka celé Staroměstsko) z obavy před církevní klatbou. Ve třicátých letech 14. stol. král Jan Lucemburský daroval Kolštejn mocnému českému rodu pánů z Lipé a povolil mu těžbu drahých kovů. Markrabě moravský Karel Lucemburský dal provést geologický průzkum, jehož výsledky byly velmi příznivé. Byli sem povoláni horníci z německých oblastí, původní obyvatelstvo se v této kolonizaci trochu ztrácelo. Rozvíjela se těžba zlata a stříbra, byl dolován i zinek, měď, později železná ruda a jiné kovy. Rudy byly zpracovávány v místních hamrech. Karel IV. povýšil Kolštejn na horní město. Na sklonku 14. stol. získali Kolštejn Valdštejnové, jejichž erb lva se dostal i do znaku městečka. Heník z Valdštejna, zvaný Kolštejnský, byl zajímavou osobností za husitských válek. Pilně převlékal kabát - začínal u Zikmunda, pak přes Pražany a Zikmunda Korybutoviče zamířil zpět k císaři Zikmundovi, v jehož službách při pokusu o přepadení Prahy v září 1427 byl zabit. Ve 30. letech 15. stol. se kolštejnské panství dostalo do rukou rodu pánů ze Zvole. V té době bylo dovršeno budování Kolštejna jako výtečné středověké pevnosti. Mezi majiteli se krátce objevil Jan starší Černčický z Kácova, poté významný rod Žerotínů. Tehdy zaznamenal Kolštejn největší rozkvět, mj. byla zahájena přestavba gotického hradu na renesanční zámek. Roku 1570 získal Kolštejn tržní právo. V přestavbě objektu pokračovali po Žerotínech další majitelé - pánové z Vrbna. Byl dokončen i dolní zámek s třípatrovou vstupní Černou věží. Roku 1604 byla na zámku zřízena modlitebna Českých bratří, roku 1600 byla postavena rychta a roku 1605 fojt Wagner Urban získal dědické fojtství s řadou práv. Na Hynkův návrh měly být v případě válečného nebezpečí ukryty moravské zemské desky právě na Kolštejně. Po jeho smrti byl ale zadlužený Kolštejn prodán Hanušovi z Petřvaldu, důležité osobnosti českého stavovského povstání. Zemřel sice ještě před bělohorskou porážkou, ale jeho majetek byl i tak zkonfiskován. Kolštejn jako léno Koruny české dostal kníže Karel z Lichtenštejna. Stavební projekt byl provizorně ukončen - mj. byla postavena věž se vstupní bránou. Ještě za třicetileté války byl Kolštejn hlavním opěrným bodem císařských vojsk, byly zde skryty cennosti z jiných lichtenštejnských zámků. Po třicetileté válce se zámek stal pouhým hospodářským sídlem správy panství. V křídle vpravo od věže byl otevřen knížecí pivovar (po roce 1850 zrušen). Roku 1850 kníže Lichtenštejn věnoval část objektu obci, která zde zřídila školu, část byla upravena na byty. Několikrát hořelo - mj. roku 1770, nejničivěji 25. března 1926. Kníže Lichtenštejn dal provést nejnutnější opravy a zámek prodal. Objekt postupně získala obec. Dnes vidíme z původního gotického hradu bergfritového typu zbytky hradeb, torzo válcové věže a zbytky paláce. Ke zbytkům hradu přiléhá tzv. střední zámek. V sousedství zámku stojí renesanční fojtství z roku 1600. Vynikající památkou je kostel archanděla Michaela z let 1612-1614. Původně evangelická svatyně byla zasvěcena Zmrtvýchvstání Krista, po požárech byla několikrát opravována. Na začátku 20. stol. byla postavena radnice. Kašna na náměstí je z roku 1866, litinová socha Hygie pochází z roku 1901. Při cestě obcí si povšimneme i několika půvabných staveb lidové architektury - srubové dřevěné chalupy na kamenné podezdívce jsou vesměs z 18. stol.  

Hanušovice

Místní pivovar, založený v roce 1874, přinesl obci nejen vítané pracovní příležitosti, ale brzy i notnou proslulost. Dodnes patří hanušovické pivo, nazvané podle místní části Holba stejně jako Šerák nazvaný po známém vrcholu, k nejkvalitnějším na Moravě. Průmyslová výroba měla největší podíl na tom, že původně nevýznamná ves byla v roce 1923 povýšena na městys a roku 1975 na město. - Hanušovice vznikly pravděpodobně na konci 13. stol., v roce 1325 se připomínají pod názvem Janova Ves. Dnešní název se datuje od roku 1437. V předbělohorské době tu měli převahu protestanté, proto od roku 1624 začali jezuité násilnou rekatolizaci celé oblasti. Po roce 1857 zahájily v Hanušovicích i osadě Holbě provoz mechanické přádelny lnu, které roku 1875 zaměstnávaly 930 lidí, z toho 590 žen. O deset let později se obec stala významnou železniční křižovatkou. Za 2. svět. války tu byla zřízena pobočka koncentračního tábora Gross Rossen a několik zajateckých táborů. Památek Hanušovice příliš nemají. K nejcennějším patří pozdně renesanční kostel z roku 1656, upravený barokně začátkem 18. stol., před kterým stojí sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1754 a P. Marie z roku 1825. V dolní části obce, bývalé samostatné osadě Holba, je pozdně barokní kaple z roku 1752.  

Stříbrnice

Obec je zmiňována roku 1325 jako součást velkého kolštejnského panství. Německý název připomínal rýžování zlata ( seifen - obec Stubenseifen), český název později dolování stříbra. Za husitských válek zpustla a dolování bylo přerušeno. Ve 2. polovině 16. stol. bylo kutání obnoveno a otevřeny dvě menší sklárny. Dolování dnes připomíná jen malá šachta pod lesem na západním okraji obce, zavalená malou haldou. V obci je také kostel z roku 1750.  

Nová Seninka

Ves byla založena ve 13. stol. k hlídání obchodní cesty z Moravy do Kladska. Do roku 1948 se jmenovala Špiklice. V 15. stol. ves zpustla a obnovena byla v roce 1561 kolštejnskou vrchností. Fara byla v obci pravděpodobně již před třicetiletou válkou, obnovena byla znovu v roce 1784. Školní vyučování zde začalo v místě již v roce 1766. Po roce 1848 byla obec začleněna do staroměstského soudního okresu v šumperském hejtmanství. Památkou ranně barokní architektury Nové Seninky je farní kostel sv. Jana Křtitele z 18. století. Jako doklad lidové architektury druhé poloviny 19. stol. je chráněna stodola u čp. 66 a z téže doby se dochovala rustikální boží muka.  

Malé Vrbno

Horská ves byla založena kolštejnskou vrchností roku 1625 na dřívějších hamrech. V malém množství se zde těžila železná ruda, tuha. Tuha byla nejprve získávána podomácku, koncem 19. stol. byla těžena průmyslovým podpovrchovým způsobem.  

Velké Vrbno

Osada byla založená společně se sklárnami roku 1614. Velké Vrbno bylo nejvýše položenou obcí naší oblasti. V roce 1686 zřídila kolštejnská vrchnost v údolí východně od Velkého Vrbna železnou huť s hamrem. Vedle dřevěných domků dřevorubců stál na horním konci kostel, fara, škola a dvě hospody. Po roce 1848 bylo Velké Vrbno s osadou Adamov začleněno do staroměstského soudního okresu šumperského hejtmanství. Od druhé poloviny 19. století byla v okolí těžena tuha, mezi dvěma válkami byl v obou částech Vrbna v provozu mlýn a pila. Kostelík z 19. stol. byl roku 1973 zbourán, připomíná jej pouze hromada kamení a kříž z roku 1892. Kamenný pomník je věnován padlým vojákům z první světové války.  

Hajmrlov

Osada vznikla v roce 1789 poté, co dvorec ve Starém Městě byl rozdělen a odprodán 21 novým osídlencům.  

Chrastice

Vesnice je poprvé zmiňována v roce 1325, kdy je uvedena mezi dalšími vesnicemi, které byly majitelem kolštejnského panství darovány klášteru v kladském Kamenici. Chrastice byly ale opět navráceny zpět a u Kolštejna zůstaly až do zániku vrchnostenského zřízení. V 17. stol. je ve vesnici doložen svobodný dvůr. Duchovním potřebám sloužila a stále slouží kaple Nejsvětější Trojice. Dnes je zde i několik dochovaných staveb lidové architektury z 18. a 19. století.  

Hynčice pod Sušinou

Osada připomínaná roku 1557. Původně ves dřevorubců a zemědělců je dnes typickým letoviskem. V obci stojí od roku 1754 barokní kaple sv. Anny, torzo lípy je údajně stejně staré jako osada.